Jaroslav Veis: Objevil jsem socku!

Autor: Tomáš Mykl • mykl(at)centrum.cz
Zdroj: Český rozhlas - Jaroslav Veis
Téma: Glosy a fejetony • Vydáno dne: 28. 02. 2008


Socka na ŠmukýřceProtože všechny zprávy v médiích, počínaje prezidentskými volbami, přes Barbaru Škrlovou, převoznici sněhu Katku Neumannovou, heparinového vraha, spiklence z hotelu Savoy až k debatám o Cikrtových a Julínkových poplatcích ve zdravotnictví, jsou buď hrůzné nebo bizarní (případně obojí), zkusil jsem si, abych dostal lepší náladu, najít taky něco pozitivního. Nakonec jsem našel "socku", tedy městskou hromadnou dopravu. Musel jsem ovšem hledat osobně, nikoli v novinách nebo v rádiu či televizi.


Přihodilo se to takhle: Před pár měsíci jsem se po skoro čtyřiceti letech přestěhoval z Malé Strany na kopec nad Košířemi, kde se říká Na Šmukýřce. Pro člověka, který byl zvyklý být v práci za deset minut pěšky - já totiž na Malé straně taky pracuju - to byla docela slušná změna.

No co, konečně se přidám k lidem, co jezdí do práce autem, říkal jsem si. V klidu sednu do vozu, otočím klíčkem, pustím si rádio, klimatizaci, pohodlně se povezu a coby dup jsem v práci.

Pravda, už tehdy se nabízela ještě možnost hromadné městské dopravy. Ale spoléhat se na ni se mi nechtělo. Věděl jsem zaručeně, že jízdní řád nelze dodržet, protože tramvaje i autobusy jezdí jen tak, jak jim to ostatní řidiči dovolí.

Vevnitř těch krabic na lidi se člověk nemůže pro samý nával ani nadechnout a jen zoufale visí na tyči, dokud se mu nepodaří vysvobodit se tím, že vystoupí. Ne, o tohle jsem opravdu neměl zájem. Vždyť i autobusu, který jede ze Šmukýřky k Andělu, říkají místní, tedy ti mladší, gerontobus.

Pak jsem poprvé sjel autem dolů na Smíchov. Rychlostí stěží větší, než kdybych šel po svých, jsem se sunul Vrchlického ulicí dolů ke Smíchovu, proploužil se kolem Ženských domovů k Vltavě a pak podél ní. Systémem lehký plyn, jednička, dvojka, brzda, a to všechno zas a zas, doposouval jsem se na Valdštejnské náměstí.

Holt jsem měl smůlu, řekl jsem si, zítra to bude lepší. Nebylo, a to přesto, že jsem rafinovaně ještě nad starým Smíchovským hřbitovem uhnul do Holečkovy. Na Malostranské náměstí jsem stejně jako předtím dorazil za třičtvrtě hodiny.

Ponořil jsem se do studia mapy města a pak usoudil, že na dopravní zácpu vyzraju, když to vezmu zadem přes Strahov, na Dlabačov a Jelení podél Hradu, abych se pak spustil Chotkovou silnicí a vpadl na Malou Stranu od severu. Je to sice cesta poněkud delší, ale časově se vyplatí, soudil jsem. Plán mi vycházel zhruba na Dlabačov. Tam se zadrhl a já na Malou Stranu vpadl asi tak o půl hodiny později, než mělo začít mé první pracovní jednání onoho dne.

Tudy cesta nevede, došlo mi brzy. Tedy cesta autem.

Tou opovrhovanou "sockou" jsem byl na Malostranském náměstí za třicet minut. Tedy v kombinaci s vlastníma nohama, přirozeně. Ještě párkrát jsem dal autu šanci, ale "socka" vždycky vyhrála. Takže dneska seběhnu z kopce dolů na Klamovku, nastoupím do gerontobusu, který má vlastní volný pruh až k Andělu, kde přestoupím na tramvaj.

Na Újezdě vystoupím a Karmelitskou ulici si projdu pěšky až na Malostranské náměstí. Míjím stojící nebo pomalu se sunoucí auta, ve třech ze čtyř sedí jen řidič. Občas je to někdo známý, kývne na mě, dokonce nabídne, že mě sveze. Zásadně odmítám s poukazem na to, že nemám na jízdu autem čas.

I když, musím přiznat, že na téhle cestě přece jen taky někdy čekám, a to hned na počátku na Klamovce na svůj gerontobus. Naštěstí však má i tohle čekání jistou přidanou hodnotu. Zastávka je totiž před autosalónem Porsche, a tak mám dobrý přehled, jak se rychlé a silné vozy pro plouživý pohyb Prahou prodávají. Mám dojem, že letos v zimě šly na odbyt víc modely Cayman a Porsche 911 turbo, zato velké Cayenny do terénu tam stály nějak dlouho.

Jo, a mají tam taky sáňky. Je to designérský skvost z matného duralu a s černým sedátkem a stojí deset tisíc tři sta padesát - no nekupte to za ty prachy. Zvlášť, když jsou určitě rychlé, úžasně rychlé, jako ostatně všechny poršáky, bavoráky, subára, toyoty a vůbec všechna auta, co se ráno co ráno v nekonečné řadě rychlostí unaveného volského povozu v kopci sunou kolem mě.

Autor je publicista a poradce místopředsedy Senátu