Duchcovsko - podmokelská dráha

Autor: Reg. čtenář • webmaster(at)dopravni.net
Téma: Glosy a fejetony • Vydáno dne: 18. 10. 2007


DUX - BODENBACHER BAHNDobrý den Vám všem,
obvykle to nedělám, ale situace ve veřejné dopravě Ústeckého kraje už je tak nenormální, že nemohu mlčet. Můžete mi prosím pomoci nemlčeti prostřednictvím Vašeho webu, jehož si jako prostý pravidelný čtenář dost cením? Moje nemlčení se týká zastavení dopravy na trati Oldřichov u Duchcova - Děčín.


Vážený pane Stradale,

 

tedy, měl bych spíše psát „Sehr geehrter Herr Stradal“, ale přiznám, že v kraji, v němž jste žil, se už takhle neoslovujeme a ostatně má němčina jednadvacátého století by Vás asi dost zaskočila. A nejen ona. Ono se kromě té němčiny změnilo i leccos dalšího a nejsem si jist, zda by Vás to nadchlo.

Jako pesimista bych řekl, že právě zastavují provoz na předposledním zbytku Vámi kdysi tak tvrdošíjně prosazené uhelné dráhy z Podkrušnohoří do Podmokel. Budu-li optimista, pak řeknu, že ten provoz zastavují až po neuvěřitelných sto třiceti šesti letech, přičemž několika sty metry Vaší původní Duchcovsko-podmokelské dráhy u Litvínova se bude jezdit i nadále a tedy ještě není úplný konec.

Vaše dráha to neměla snadné už na začátku a nijak moc si ani časem nepolepšila. Poměrně brzo se jejího provozování a správy ujaly všelijaké složky všelijakých států a i když z toho většinou nadšeny nebyly (ony totiž s majetkem tohoto druhu neuměly nikdy moc hospodařit), přece jen bývaly doby, kdy Vámi vytrucovanou dráhou jezdily lokomotivy a vlaky, radost pohledět. Jezdily, přestože jejich provozovatel dobře věděl, že na tom prodělává. Jezdily, i když to mnohým (zpočátku třeba povozníkům, ke konci například obchodníkům s pozemky) silně vadilo. Jezdily a jezdily, až si na ně krajina a lidé okolo zvykli a zapomněli přemýšlet o tom, jaké to bude, až jednou ten vlak jezdit přestane.

Nejsem upřímně řečeno povznesen tím, že právě moje generace bude zanedlouho mít tu čest o tom přemýšlet. Už jsem to párkrát zažil; ono totiž za mého života zdaleka nejde o první zastavení provozu na nějaké trati v severních Čechách. Úřední text ve smyslu „osobní doprava zastavena“ nebo „doprava t.č. zastavena“ sám o sobě lidskou duši nerozpoltí a na prázdné sloupce tabeláru jízdního řádu si člověk zvykne docela rychle. Horší to je, když se zahledí do křivek výhybek třeba v Jílovém a uvědomí si, že ten vlak, co po nich lomozí, už není skutečný, už je to jen vzpomínkový přelud. Horší to je, když si vzpomene, jak chlapi z brány podmokelského pivovaru chlapům na podmokelskou „západní“ zálohu tajně nosili „pijaveckou“ desítku. Horší to je, když si uvědomí, že z oken děčínského „Skleníku“ tam mezi Telnicí a Chlumcem už nikdy neuvidí zázračnou siluetu Českého středohoří. Nejhorší to bude v okamžiku, až mu dojde, že s tou Vaší dráhou odumřelo taky kousek jeho já. Až mu dojde, že si z něj někdo jiný udělal globálního, snadno programovatelného idiota s autem a velkou kupní silou. Ale to byste asi nepochopil.

Vy a Vaši druhové jste svou dráhu nepochybně prosadili s přesvědčením, že lidský pokrok se zastavit nedá a že ty horší věci vždycky nakonec ustoupí těm lepším. Všechny generace si to tak namlouvaly a všechny nakonec zjistily, že když to lepší nastalo a bylo to nejlepší, tak to nikdo nechtěl, poněvadž už to bylo tím horším.

Jména úředníčků, podepisujících konec dějin Vaší dráhy, lidské dějiny rychle zapomenou, ostatně tak jako lidé zapomněli na spoustu jiných a mnohem důležitějších věcí. A dokud si na ně zase nevzpomenou, budou, tak jako právě teď ta Vaše, hynout další a další dráhy. V dějinách drah přece nejsou zakódována data zahájení a ukončení provozu. Je v nich zakódováno vědomí nadšení, pospolitosti, odpovědnosti, důvěry a úcty. Úcty k druhým lidem, k předkům, ke krajině, k rodné zemi, k nějakým pravidlům. Pokud jsme úctu k lidem pochopili jako pragmatickou úlisnost, úctu k předkům jako výhodný parazitizmus na jimi vytvořených hodnotách, úctu ke krajině jako vysazenou okrasnou zeleň v souladu s projektem a normou, pravidla jako výčet povinností těch druhých a úctu k rodné zemi dovedli tak daleko, že se cizinci po přechodu hranice k nám udělá špatně, pak, vážený pane Stradale, těm úředníčkům někde na konci ani nic jiného nezbývalo.

Trochu škodolibě Vám prozradím, že ani s Ústecko-teplickou drahou, z postu jejíhož obchodního ředitele Vás vyhodili právě za myšlenku konkurenční Duchcovsko-podmokelské dráhy, to nevypadá nijak závratně. Její dnešní provozní náklady jsou pětkrát vyšší než její výnosy a nad jejím technickým stavem by se zděsil kdejaký vechtr Vaší doby.

Vážený pane Stradale, i když mi to nepřísluší a svým způsobem je to dětinské, přesto zvolám: tisícero díky Vám a Vašim druhům, že jste postavili dráhu, která Vás o několik pokolení přežila a na kterou ona pokolení a já společně nikdy nezapomeneme.

 

Zdeněk Šindlauer, Česká Lípa-Střelnice


Kresba vlaku v údolí mezi Děčínem a Jílovým pochází z knížky „Děčín, železniční křižovatka českého severu“ (vyd. Iniciativa pro děčínský zámek, Děčín 2007) a je zveřejněna s laskavým souhlasem autora knihy Jana Němce