Pravda a láska

Autor: Lemrouch • lemrouch(at)centrum.cz
Téma: Glosy a fejetony • Vydáno dne: 13. 10. 2006


Vybral jsem si toto kýčovité heslo zcela záměrně. V poslední době tu na tomto webu čtu jen samé články o tom, jak vítězí chamtivost, zloba, omezenost a vůbec jedním slovem zlo. A tak jsem si řekl, že by to chtělo do té černé přidat trochu bílé. Povyprávím vám tu mojí dnešní cestu do práce, snad to bude někoho aspoň trochu zajímat.


Pracuji poměrně daleko od domova a pravidelně dojíždím. Nejdřív vlakem a potom přestupuji na kolo (někdy těch 10 kilometrů jdu i pěšky). Nastal podzim, kdosi mi ukradl kolo a mě se naskytla možnost koupit velmi levnou ojetou škodovku. Tak jsem jí dislokoval na nádraží, na kterém vystupuju z rychlíku, a používám jí místo kola.

Všechny cesty z práce a do práce probíhají takřka stejně. Z lokálky ve velké stanici přestoupím na rychlík, přejedu do jiné velké stanice, kde nasednu na kolo (nyní do auta) a jedu do práce a zpět stejným způsobem, jen zrcadlově obráceně. Ta dnešní však byla úplně jiná. Jak bych to řekl ... taková, co vnese světlo do života. V prvním vlaku na lokálce bylo klasické osazenstvo krom jedné starší paní. Paní byla Slovenka a cestovala domů. Evidentně necestovala vlakem moc často a posílena mediálními kampaněmi, jak jsou vlaky nespolehlivé, nebezpečné a vůbec pro slušného člověka naprosto nevhodné, se jí třásla kolena byla velmi nervózní. Měla hrozný strach, aby ve velké stanici našla ten správný vlak a stačila přestoupit (přestup byl jen 5 minut). Velmi milá průvodčí se jí ochotně ujala, svým profesionálním přístupem v ní dokázala rozdrtit všechny obavy a při přestupu jí zavedla k rychlíku, kterým měla jet dál.

Myslíte si, že je to vše a že chci jen chválit železnici? Omyl. Teď přijde to lepší. Po přestupu do auta jsem jako obvykle vyrazil směr práce. Byla ještě tma (další důvod, proč jsem nezvolil na zimu kolo, ale auto). Cesta ubíhala normálně do té doby, kdy se ze zatáčky vyřítilo auto s nepřepnutejma dálkovejma světlama. Neviděl jsem ani na volant, natož před auto. Jen jsem šlápl na brzdu a modlil se. Dopadlo to vcelku dobře, skončil jsem v pangejtu bez škrábnutí. Pak ale přišel ten největší šok. Řidič, který mě oslnil zastavil a hýřil omluvami a ochotou mi pomoci. Navrhnul, že mě vytáhne, ale já jsem ho požádal, jestli by mě nevzal do práce, že si vytažení vozu zařídím později (měl jsem to do práce jen taktak a pozdní příchody se netolerují). Ochotně otočil vůz a odvezl mě. Málem bych zapomněl. Našel se i jeden jiný řidič, který zastavil a poptal se, jestli nepotřebujeme pomoct. V práci jsem si pak udělal chvilku a zašel do blízkých stavebnin jestli by mi nepomohli vytahnout auto s pangejtu pár kilometrů odtud. I zde jsem se setkal s velkou ochotou mi pomoci a ani nechtěli ode mne vzít nabízenou stovku. Že prý pomáhat si je samozřejmost (kéž by byla pro všechny). A jak dopadlo auto? Dnes po práci jsem s ním jel zas na ono nádraží, jen odřený lak a trocha trávy a zeminy na kolech. Kdybych měl nové drahé auto, škoda za několik desítek tisíc. U staré škodovky? Nula celá nula nula nic.

Snad mě za tento kýčovitý článek nezlynčujete, ale už jsem musel do té černoty, kdy si lidé navzájem jen škodí, dodat trochu optimismu.