Pohádka o šíleně drahé, pyšné mašince

Autor: Štěpán Esterle • stepan.esterle(at)dopravni.net
Zdroj: Pavel Nauman - Pohádky o mašinkách
Téma: Glosy a fejetony • Vydáno dne: 27. 01. 2006


Pašíček-Pavlíček Jistě všichni znáte pohádky o mašinkách! Pohádka o dlouhé lokomotivě mi trochu připomíná realitu dnešního Pendolina. Pokusil jsem se o její převyprávění do dnů dnešních. Bohužel jak to tak vypadá, Pavlíčků-Pašíčků je mezi námi mnoho, ale nejvyšší Pan železničář si poradit nenechá.


Jednou, není tomu dávno, žil byl v Praze nejvyšší Pan železničář. Nikdo ho neměl rád, ani ostatní železničáři, kteří tu sloužili, ani mašinky, ani výhybky. Zkrátka nikdo ho neměl rád. A to proto, že byl velice zlý a přísný a pyšný. Nikdy se na nikoho neusmíval, vždy se jen mračil a byl nespokojený. Nelíbila se mu ani jediná mašinka, o každé říkal, že je slabá, nepotřebná pomalá a maličká, ačkoliv to vpravdě byly velmi pěkné lokomotivy. Mašinky to tuze mrzelo, ale co mohly dělat, když nespokojený železničář byl ředitel a mohl každé z nich poroučet? Pyšný nejvyšší pán železničář si jednoho dne usmyslil, že si opatří takovou mašinku, jakou ještě nikdo na celém světě neměl, tak dlouhou, že by sahala od jednoho konce nádraží až ke druhému, a tak silnou, a tak rychlou, že by ujela do Berouna, co by napočítal do dvaceti.

I sedl a vypsal soutěž všem továrnám, ve kterých se vyráběly lokomotivy, aby mu takovou mašinku postavily, že jim za ni dobře zaplatí. Jeho podřízení určili jako vítěznou lokomotivu z Plzně. To nejvyššího pana železničáře rozčílilo tak, že celou soutěž zrušil. Podřízeným se vymluvil, že by na výrobu takového unikátu nemohl dohlížet osobně a ať nechají mašinku vyrobit nějakou pražskou továrnou. Šéfkonstruktér Žlababa dodal plány, avšak továrna se potýkala s velkým problémem, vykouzlit to, co slíbila. Žalababa tedy sbalil první splátky a schoval je, neznámo kam. Protože Pana nejvyššího železničáře vyhodili z Německa, v kterém viděl naději, byl zoufalý. Jednoho dne Pan Drahoš, uklízeč u Pana nejvyššího železničáře, mu poradil o daleké Itálii, kde tu jeho mašinku vyrobí. Italové na dotaz okamžitě kývli, ale chtěli za to více peněz. Pro Pana nejvyššího železničáře to nebyl problém chtěl mašinku za každou cenu. A tak bezhlavě obětoval další peníze, jen aby mašinka byla. Nenasytní Italové potřebovali stále více peněz a času, ale i to Pan železničář s horečkou přečkal. Když si jel hotovou mašinku převzít, byl tak nadchnut, že ji neprohlížel podepsal vše potřebné tak, aby mašinka k němu do Prahy dorazila co nejrychleji a mohl se s ní chlubit všem okolo.

Když mašinka dorazila na zkoušky, dostal jí ke zkoušení pan Haus. První jízdě musel přihlížet nejvyšší Pan železničář, který mu do řízení pořádně kecal. Pan Haus věděl, že přijde zatáčka, a proto položil ruku na hlavní řídicí páku. A jen ji tam položil, už byli v zatáčce. A tu kola strašlivě zaskřípěla a veliká mašinka všecka poskočila. A pak se ozvalo rachocení a praskání a mašinka se počala naklánět a velice drncat. V kabině začalo všechno pípat. Pan Haus zastavil nouzovou brzdou a šel se podívat co se vlastně stalo. Nic neshledal, avšak mašinka pípala dál. Nejvyšší pan železničář pana Hause z testování vyhodil a poslal ho prodávat jízdenky do Holešovic. A jelikož ani po několika dnech nepřestala mašinka zlobit, odvezli jí na ONJ. To je takové odstavné nádraží na jihu Prahy. Kousek od ONJ bydlí nejvyšší Pan železničář, takže se mohl s mašinkou kdykoli přijít muchlovat. Jenže na ONJ byly velké kůlny pro nocování mašinek, ale tahle mašinka byla tak velká, že se ani do té největší kůlny nevešla! Avšak přece jen to bylo lepší než dřív a železničáři byli spokojenější. Jenže ta naše mašinka když si tu a tam vyjela, tak si z posměchu přehazovala semafory a když zvedla závory strašně se smála zděšeným lidem a řidičům.

I přes spousty napáchaných problémů se nejvyšší Pan železničář rozhodl dát mašinku na rychlíky z Prahy do Děčína. Mašinka se byla potěšena a poctěna protože měla ráda obdiv. Cestující si jí zamilovali a tak jí nevadili pomluvy průvodčích. Těm se pomstila vypnutím automatů na kávu. Nikdo se nezlobil, když občas zlobila v obloucích, nikomu z cestujících nevadilo, když nahlas parodovala malé motoráčky a měla z toho děsnou legraci. Zkušební jízdy skončily slavně a tak se byla mašinka opět odstavena. To přišlo mašince jako špatná odměna a proto se rozhodla, že až jí zase pustí na trať, tak bude páchat neplechu. A protože věděla, že pokud bude páchat neplechu, pojede zpátky do Itálie, tak se těšila na slunné a teplé počasí. Když jí dali do znovu do provozu, začala opět páchat neplechu. Jednou na cestě z Prahy nabourala pána. Nejdřív jí to přišlo jako ohromná legrace a že si to pán zaslouží, protože jí nemá lézt do cesty. Jezdila a dělala si tu svojí neplechu přes týden, ale když tu jednou jela s hodným mašinfírou, tak si začala uvědomovat, že ten pán asi nebyla taková legrace, a kdyby někdo potkal takhle nepřipravenou jí, tak by mizela do křemíkového nebe. Tahle vize ji přinutila k takovému přemýšlení, že na jednom nádraží si vše musela urovnat, a protože jí došlo, že by se mohla srážka s někým jiným opakovat tak, zaraženě stála dál a klepala se zimou až jí zamrzly záchodky. Na odstavnou kolej jí odvlekla jiná lokomotiva a mašinka byla ráda, že si může vše promyslet i za cenu toho, že jí lidé již neopěvují, ale je jim pro posměch.

Uvidíme co si naše mašinka vymyslí a jak to s ní nakonec dopadne. Bookmakeři již vyhlásili sázky!